Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud chcete dokonalý epický soundtrack zkázy a rozpadu pro vaše coronavirové domácí vězení, tak nemůžete sáhnout vedle. Birminghamští ESOTERIC nahráli téměř stominutový opus, který je zatím náladově nejpestřejším drahokamem v jejich diskografii. Z funeral doomového základu dokázali na „A Pyrrhic Existence“ udělat chobotnici, která své chapadla obtáčí kolem spousty dalších žánrů a postupně je nasává do monumentální náladové palety, která i přes tak masivní stopáž nedokáže nudit.
Chandlerovo trudomyslné komando se na novince odprošťuje od tempa zpomalených želv a dynamicky přechází i do rychlejších výpadů, hraje si s dynamikou, používá rozmlžené rejstříky zvuků, kterými dokáží vykouzlit husí kůži. I přes pomalý základ, ze kterého se vše ostatní odvíjí, se ESOTERIC daří tvořit turbulentní chaos, který se těžko popisuje. Berou vás za ruku a vedou vás na kraj srázu, ze kterého vidíte jen čistokrevné šílenství. „A Pyrrhic Existence“ má tendence po vás požadovat investici. Dokáže vás vysát a infikovat. Za dlouhou dobu si nepamatuji desku, která by se mnou dokázala pohnout tak silně.
Žánrově se pak rozprostírají od ambientu a psychedelie až někam k death metalu. Dávají si načas v tom, aby v posluchači vydráždili vnitřní démony a ti vám začali cirkulovat v hlavě. Tohle je jedna z mála nahrávek, kterou prostě musíte poslouchat v klidu a jako celek. Teprve potom doceníte pasáže, které mají až maricconovskou hloubku, ale současně také chandlerovskou hnilobu. Když už jsem ho zmínil, tak vokál Grega Chandlera je opět neopakovatelným nástrojem plnohodnotné zkázy. Hlasové rejstříky, které má tento ďábel v hrdle a hlavně způsob, jakým je zasazuje do hudby, nedokáže napodobit nikdo na scéně.
ESOTERIC se podařilo napsat další knihu pohřební poezie. V rámci jejich diskografie jde o kus, který si v ničem nezadá s kultovními deskami, jakými je pozdně devadesátková bible záhrobního doom metalu „The Pernicious Enigma“. Tak silnou atmosféru jsem naposledy cítil z „You Won't Get What You Want“ od DAUGHTERS, ačkoliv ti na mě útočili zcela jinými zbraněmi. Stejně jako tato deska, tak ani „A Pyrrhic Existence“ není deskou pro každého. ESOTERIC mají tu vlastnost, že buďto je milujete nebo je prostě nepřekousnete. V tom, co dělají jsou extrémní. To ale nic nemění na tom, že i po poslední desce jsou stále nepřekonaní králové žánru.
Prvýkrát počúvam Esoteric. Mne by vyhovovalo, keby to bolo kratšie, lebo dopočúvať to na jedenkrát bez toho, aby ma niekto pri tom nevyrušil, to sa fakt nedá. Ale inak to má všetko, čo si od takejto záhrobnej muziky môžete priať. Občas s nejakou melódiou prichádza aj nádej, aby sa potom zase nadorbo stratila v spleti kakofónie a ťažkotonážnych riffov.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.